Obavy lidí z návštěvy psychologa.

PhDr. Jaromír Chrášťanský

Jako psycholog a psychoterapeut se od svých klientů někdy dozvídám jejich pochybnosti a obavy, které měly před návštěvou u mne, nebo před počátkem psychoterapie. Některým jiným lidem tyto obavy a pochybnosti dokonce zcela zabrání v úmyslu něco takového zkusit. Zdá se, že i přesto, že narůstá počet lidí, kteří pomoc u psychologa a psychoterapeuta hledají, určité představy a mýty o psychologii a psychoterapii stále trvají.

Pokusím se některé tyto obavy a pochybnosti stručně popsat.

Jednou je představa, že jejich potíže nejsou dost závažné na to, aby mohli takovou službu potřebovat. K psychologovi chodí přeci „blázni“, „normální“ člověk si svoje problémy vyřeší sám. Něčím podobná je představa, že by neměli zabírat u psychologa místo. Jiní lidé jsou na tom „hůř“ a jsou proto potřebnější. Dále to může být pochybnost, že jejich potíže jsou naopak závažnější, než přísluší k návštěvě psychologa a neví, zda by neměli navštívit spíše psychiatra a dostat léky.

Někteří lidé si zase představují, že psycholog do lidí „vidí“ a ta představa je jim nepříjemná.

Další obava je z toho, že se informace nějak dostanou ven a nebude udržena důvěrnost a jejich soukromí. Někdo má zase obavy ze svých emocí, o nichž tuší, že by se mohly objevit a přinést jednak emoční bolest a jednak pocit trapnosti, kdyby je měl ukazovat před někým druhým.

Když bych měl na tyto představy zareagovat, tak bych řekl, že: je možné navštívit psychologa nebo psychoterapeuta s jakýmkoli subjektivně závažným psychickým problémem, symptomem či těžkou situací a hledat možnost pomoci. Také je možné  kombinovat psychologické poradenství nebo psychoterapii s farmakoterapií u psychiatra. Záleží na situaci, kvalitě a intenzitě potíží a potřebách klienta. Vždycky na tom může být někdo hůř než my, ale není na nás abychom to posuzovali. Pokud nás psycholog či psychoterapeut přijme, tak u něj máme pro sebe „místo“. Psycholog do lidí „nevidí“ víc než jiní lidé. Není obdařen mimořádnou schopností ani neumí nějaký fígl, jak se do lidí „dostat“ víc, než rozhovorem, společným zkoumáním, odhalováním problémů a souvislostí. To, co má k dispozici, jsou znalosti a zkušenosti v práci s lidmi a pokud možno se sebou samotným. Každý psycholog a psychoterapeut je vázán mlčenlivostí a o věcech, které se dozví od klienta, jinde nemluví. Jedinou výjimkou je supervize jeho práce, kdy může mluvit se supervizorem (odborníkem, který je též vázán mlčenlivostí) o své práci a anonymně o svých případech. Je pravda, že někdy je těžké mluvit o svých emocích a prožívat je v terapii. Ale lze pracovat s vhodným načasováním, s budováním důvěry ve vztahu a vždy může říci klient „stop“ a o něčem nemluvit.

Dá se říci, že klient může mít různé obavy a představy a je dobré, když o nich může s psychologem mluvit a hledat způsoby, jak navzdory jim může pro sebe získat pomoc.